Zanechávám vzkaz těm, kteří projdou životem, aniž by si ho povšimli.

Kdyby jen bývalí spolužáci tušili, jak vysoké tady máme lavice! Jako pro dospělé lidi!

My jsme věděli, kudy vede cesta, ale neobratně jsme na ní balancovali.

Přítomnost nebude nikdy přerušena. Podíval jsem se ke dveřím, zda bych jimi nemohl utéct až na samý okraj světa a vyskočit z něj.

Nedokázal jsem se smířit se všedností něčeho tak výjimečného, jako bylo studium pod barokní osmičkou.

Všezahalující sebezklamání poskakuje ve vzduchu a inflagranti nás chytá do sítí bezmoci, z nichž není úniku.

Tíseň způsobovala také únava, nedostatek energie, kterou požíral fyzický vývoj, psychická vyčerpanost z dosud nepoznaných situací. Zastihla nás atrofie v posledním stádiu a globální akineze na všechny způsoby. Vysílení nás mělo v hrsti.

Došly mi všechny neposlané a nikdy nedoručené dopisy. Došlo mi, že je nikdo nenapsal. Nalhávané souznění zmizelo, odmítané neporozumění šlehalo srdce. To realita se na mě sesypala.

Skončila jednu etapu a nezačala další. Připadala si jako blázen stojící nad propastí a chystající se skočit dolů. Jenže ona tušila, že nepoletí. Že pak už nikdy nepoletí.

Ignorovali jsme aglutinaci našeho panspermického agregátu. Živili jsme se ponětím, že nás někdo venku tuší. Cejtil jsem se, jako když čekám na zrušený zastávce.

Lidé hlučí, moc toho neslyším, své srdce ale nepřeslechnu. Teď nastává chvíle, na kterou se nezapomíná. Jestliže vůbec kdy si někdo něco nakažlivě snového přál, pak právě teď se to mohlo splnit. Porota přišla a přinesla výsledky.

Počítám, že život doběhne v horizontu cca 3 let. Nestarám se o zítřek, dny přijdou, dny odejdou, lidé přijdou, lidé už nepřijdou. Prostě se nestarám, nezajímá mě, ať se klidně ztratí tenhle Sargwelt.

Hlavní chod nás spokojeně obcházel, zatímco jsme se překrmovali chipsy na stole. Z keridonu se vyřítily micely. A my se zamaštěni topili.

Kdo postřehne, že ten rychlík jede jinam, než jsme chtěli?...A mně je jasné, že ten analfabetismus minulosti nás pohřbí.

Probuďte mě, až příčinou války nebude hlad.

Jaký kontrast s protežováním dneška tunami knih, povýšenými klapáními zobáků, vychvalováním do nebe! Elementy se nedají popřít a při putování za cíli nás ženou na hrany k sebezapření.

Bylo snad nad Sokrata jasné, že přijdou vážné problémy, „kde nestačí běžné prací prostředky“ (natož ty z reklamy...).

A mizí všechen nihilismus století minulého, věku pohřbeného, kontinuita jej vytlačuje. Přežili jsme.

Dějiny běží stále stejnou trasu, opakují se v provedení s jinými kulisami a zevnějšky herců. Kdo chtěl odstřihnout špagáty kultury visící na pár jedincích? Kdo chtěl z lidí nadělat kvintesenciálně okleštěné stroje?

Vyvíjeli jsem se do lidí poplatných jejich době. Jako produkty svého cyklu. Ale já jsem nechtěl být opařený časem.

Životní jistoty většiny se uškvařily pod tlakem extrémních podmínek.

My máme ruce prázdné, nemáme se čím bránit.

Když nemáte problém, zákony nepotřebujete, v opačném případě se dostáváte do nerozmotatelného klubka nejasností, což končívá u omezení všech životních funkcí.

Kdo nám poskytne domov a smysluplnost, toho jsme.

A pak zákonitě platí za svou stádovitost a ukvapenost procitnutím přinášejícím pocit provinění.

Poté připlouvá ten zmatený svět bez věžiček s obyvateli vykonstruovaně slepených příhod.

Jo, tak celkově jsme poslední století minuli.

Ony vyrostly do gigantických rozměrů. Mířili jsme svižně od břehu do moře po dřevěném molu a zatímco již dávno tam to molo nestálo, my stále kráčeli směle vpřed. Lhostejnost smazala pravdomluvný citát za zavřenými dveřmi, že ti druzí jsou peklo. Ne, oni nesedí na těch židlích, nejsou. Moje neurony se zřejmě bouří.

Pokaždé když ráno stoupám malými krůčky po kamenných schodech s balustrádou, cítím hrdý chlad starobylých gymnaziálních zdí, když otevírám dveře do probouzející se třídy, si uvědomuji, jak důležitý je pro mne tento magický čas za školní lavicí.

Žádný balkon nevisí dostatečně vysoko, abychom z něj museli padat.

Až přijde na křesla, spíše bude pozdě. Stále je pozdě. Nechte opony ještě viset.

Taktéž je pro nás momentálně předpěstován bolehlav, tudíž si musíme na prytaneum nechat zajít chuť.

Grotesku uzavírá fakt, že oni sami ozdoby orvali, čímž se zkratkou dostali do znehodnocení vlastního života.

Zasekli jsem se jako termoset bez minulosti.

Vůbec nezáleží, jací opravdu jste, protože funguje tichá pošta, která tvoří mínění lidí o vás za vás!

Prší a nemáme u sebe deštník, zatímco ve skříni leží spousta nakoupených deštníků. Nemáme bačkory ve škole, zatímco v našem botníku přepadávají pod tíhou párů. Svítí ostré slunce a nemáme čepici, kupujeme květiny a nemáme po ruce vázu.

Neseme si s sebou Tantalovo dědictví.

Proč? Proč jim koluje v mysli a sžírá neurony. Drásavé drobnosti vše násobí. A oni slyší přijíždět vlak. Toho smrtelného ustrnutí z ocelového zvuku je nikdo nemůže zbavit. Ten vlak nikdo nezastaví.

Spoléhají na vítězství ducha nad hmotou, která nepřipouští iracionálno, ale zapomněli se přičinit.

Kafkoidi dostali rodný list.

My jsme náležitě existenciály proházeli! My už jsme to vyměnili. Selhání plodí selhání. My jsme to vyměnili!! Evropa to směnila! A to jen kvůli neschopnosti opravovat vlastní vůlí svoje chyby. Zatímco oni blekotají o morálce, biologie nad nimi bez námahy triumfuje. Bez námahy.

Přinesl bych kytku s bonboniérou a luxusní dózu kafe. Jenže to se nestane. Mrzí mě to, ale Vltava kvůli mně nepoteče opačným směrem. A já nefunguji na solar.

Až rozpoznám pouze oblaka nad komínem, podívaná skončí.

„To ta tvoje adoptivní perspektiva. Jdi a žij svůj život lehce a v úžasu, tak, jak si zaslouží.“